Rozhovor: O klezmeru, muzeích a synagogách v Roš chodeš

Mgr. Klára Smolíková (nar. 1974 v Praze) vystudovala estetiku a teorii kultury na Filosofické fakultě UK. V letech 2000-2010 učila na střední škole knihkupce a knihovníky v Táboře, poté pracovala ve zdejším Husitském muzeu, pro které připravila dětskou linku nové expozice a realizovala řadu lektorských programů (z nichž vzešla komiksová kniha Husité). V roce 2013 spolupracovala na třebíčské expozici Cesty časem, na pražské Pedagogické fakultě UK vedla od roku 2006 do roku 2014 seminář věnovaný médiím. Krátce působila v Národním muzeu jako vedoucí oddělení vzdělávání a kulturních aktivit (2013). Nyní spolupracuje na lektorských programech pro muzea jako externista. Napsala řadu učebnic a metodických materiálů. V současné době se plně věnuje psaní knih pro děti a mládež. 

Její syn Mgr. Tobiáš Smolík (nar. 1994 v Praze) vystudoval hebraistiku a etnologii na FF UK. Zaměřuje se na popularizaci židovské historie. Působí jako lektor edukačních programů, spolupracuje s židovskou čtvrtí v Třebíči a je kapelníkem klezmerové kapely Schimmerle Klezmer Kabaret.

Smolíkovi společně napsali a v nakladatelství Argo letos vydali knihu pro děti a mládež nazvanou Cha cha chá, zasmál se Mordechaj. Veselé putování židovskou historií. V knize se střídá příběh chlapce Mordechaje putujícího díky „porouchaným hodinám“ napříč staletími s výkladovými dvoustranami, které čtenáře seznamují s židovskými dějinami na našem území, s židovskými reáliemi, tradicemi i osobnostmi, některé pojmy jsou vysvětleny slovy i ilustrací v rámci příběhu. Je podivuhodné, kolik rozmanitých a srozumitelně podaných informací dokázali do 120 stran vměstnat (včetně těch o vpiscích v „kenánštině“, psaných hebrejským písmem, jimiž si čeští Židé pomáhali při překladech hebrejských textů a které představují jednu z nejstarších písemných památek staročeštiny).

Tobiáši, studoval jste etnologii, hebraistiku a sociální dějiny. Vnímal jste tyto obory jako logicky propojené, nebo vám to nějak vyplynulo?

TS: Všechno začalo klezmerem. Hebraistiku jsem si vybral proto, že jsme na gymnáziu v Táboře se spolužáky založili klezmerovou kapelu. Úplně náhodou, bez jakýchkoli rodinných vazeb nás tahle hudba zaujala a mě tak přivedla ke kultuře a dějinám Židů i k té etnologii. Bavilo mě dohledávat, jaká písnička se váže k jakým svátkům, která melodie patří k jaké příležitosti. Na základě toho jsem se pak hlásil na hebraistiku a současně na etnologii. Zpočátku byla možná etnologie taková pojistka: bez předchozích zkušeností s hebrejštinou jsem nevěděl, jestli starodávný jazyk zvládnu. Nakonec mi připadalo, že se tahle zvláštní kombinace, kdy mezi etnology jsem byl za hebraistu a mezi hebraisty za etnologa, příjemně doplňuje. Kvůli zájmu o obecnou historii jsem rok studoval i sociální dějiny, teď mám ale přerušeno.

Věnujete se naučným, popularizačním pořadům. Co vás k nim přivedlo?

TS: Takhle už to v rodině máme. Rodiče se vždy hodně věnovali popularizaci historických témat na úrovni muzejnictví, vzdělávání a dětské literatury. Proto mi připadalo, že samotné studium nebo badatelská práce mi nestačí, pociťoval jsem jakousi zodpovědnost své znalosti automaticky předávat dál.

V čem to spočívá?

TS: Zkusil jsem si práci průvodce po židovské čtvrti v Třebíči a z toho pak vznikla naučná stezka po hřbitově. Je to tištěný zdarma distribuovaný průvodce, ke kterému by měla vyjít i anglická mutace. Domnívám se totiž, že židovské památky jsou sice pevnou součástí naší krajiny, ale k jejich pochopení je potřeba nabídnout nějaký „návod“. Průvodce jsem pojal trochu podobně jako naši knihu – snaží se přiblížit specifické téma přístupným jazykem a za pomocí ilustrací.

Když bychom srovnali pojetí vašeho průvodce a průvodce po hřbitovech od Ivy Steinové, je znát, že se soustřeďuje na mladší zájemce čtenáře.

TS: Určitě. Průvodce z edice Even zikaron jsou fundované a založené na primárním výzkumu archivních materiálů a zabývají se i dějinami židovské obce, pod kterou hřbitov spadá. Jejich čtenáři jsou vážnější zájemci o historii nebo genealogii. Moje brožura je určena obecnější veřejnosti, a spíš rodičům s dětmi. Samozřejmě si ji berou i dospělí, ale má určitou dětskou linku – ilustrace, příběh, občas nějaký vtip.

V čem vidíte hlavní problém regionálních židovských památek?

TS: Jak do nich opakovaně dostat návštěvníky. A jak ukázat, jak jsou tyhle památky propojené s českými dějinami. Není to problém jen památek židovských. Teď pracuji na zámku Veltrusy, a i když se tam židovskou historií nezabývám, něco společného nacházím: šlechtická sídla stejně jako synagogy a židovské hřbitovy jsou sice prvky kulturní krajiny, ale většinou nemohou plnit původní funkci. Jednotlivé obce kolem nich trochu rozpačitě přešlapují, tápou v tom, jak je chápat a oživovat. Naštěstí od pádu komunismu nabývá na síle tendence tyto památky zachovávat, opravovat, obnovovat. Ale problém je, že když se tohle všechno podaří, tak vznikne hezký, ale prázdný prostor a mnohdy se neví, co s ním dál.

Jak byste v tohoto pohledu hodnotil náplň revitalizovaných židovských památek z projektu Deset hvězd? Je to správný způsob, nebo by se měl dělat zajímavěji, přístupněji?

TS: Myslím, že projekt je vynikající a to i na evropské úrovni. Povedlo se opravit velké množství budov najednou a vybavit je expozicemi. Ty se nezabývají jen lokální historií, ale sledují vybraná průřezová témata, která se vzájemně doplňují a jsou skvěle připravené. Dohromady tak tvoří jedno velké muzeum. Složitější je však udržitelnost: jak to dělat, aby přicházeli návštěvníci a aby přicházeli opakovaně.

Na to asi univerzální návod neexistuje…

TS: Někde se to daří. Myslím, že je důležité, a to se ukazuje právě v Třebíči, ukázat místním, proč židovské objekty stojí za pozornost, proč je důležité v nich podnikat akce. Aby se současní obyvatelé naučili tyhle památky přijmout a brát je jako místa, kam se budou rádi vracet. I tím, že se z památek stane záležitost místní kultury, tak pak i více přitahují návštěvníky z širšího regionu.

Což je asi sen každého provozovatele…

KS: V Třebíči se zdánlivě jednoduchý model vtáhnout místní obyvatele do kulturních aktivit v židovské čtvrti povedlo naplnit. Někdy se totiž setkávám s tím, že místní nevnímají židovské památky v obci za své a akcí se účastní především lidé, kteří přijedou zdaleka. Sama jsem s Třebíčí spolupracovala na expozici Cesty časem, takže mohu potvrdit, že město má promyšlený koncept, jak spravovat své kulturní dědictví. Výsledkem takového přístupu, který je však nejen obrovskou výhodou, ale též závazkem, je skutečnost, že místní památky jsou zapsány v seznamu UNESCO.

TS: Třebíč je tím památkovým statusem naprosto unikátní, to je jasné. Pro menší obce je situace daleko složitější. Spolupracuji s občanským sdružením Tikkun Pacov, které zorganizovalo výkup synagogy. Budova dlouho sloužila jako skladiště, nyní se však připravuje její obnova. A už teď v Pacově vymýšlejí, jak po opravě přilákat místní i návštěvníky z okolí a vytipovávají síť škol, které by mohly programy v synagoze navštěvovat. Je to složitá práce a běh na dlouhou trať, ve kterém se sám angažuji.

K popularizaci asi neodmyslitelně patří práce s dětmi a mládeží.

KS: Pracovala jsem ve vzdělávacím oddělení Národního muzea a otázka, jak přimět lidi k opakovaným návštěvám, je zásadní problém současného muzejnictví. Všichni hledáme neotřelé cesty, jak expozice využít. V Husitském muzeu v Táboře jsme například pořádali lektorské programy pro mateřské školy, přestože mnozí nad tím kroutili hlavou. Ale ty děti tam hodinu a půl bojovaly, stavěly vozové hradby, převlékaly se za práčata a o víkendu pak nadšeně přišly s rodiči a prarodiči, aby jim muzeum ukázaly. Nebo jsme jednou měsíčně pořádali tematické exkurze po městě, což není nic zvláštního. Ale vymyslela jsem to tak, že šla zvlášť skupina mladších dětí s lektorem a zvlášť skupina starších dětí a dospělých s kurátorem, aby si vlastivědnou exkurzi užili všichni. Práce s dětmi je hodně důležitá – přes ně se dostanete k rodičům, k prarodičům, k seniorům. A děti rychle stárnou, zatímco muzejní čas plyne pomalu…

A když zrovna nemohou stavět vozové hradby?

TS: V kritické muzeologii panuje teď obecně tendence zrušit představy muzea jako nějakého chrámu poznání, kam člověk přichází jednou za život ve svátečním oblečení a s bázní obdivuje vystavené exponáty. Mluví se o tom, zda by se muzea neměla chovat víc jako kulturní centra. Zda klást důraz pouze na stálou expozici a krátkodobé výstavy, nebo také na lektorské programy a kulturní akce, na rozmanité oživování jinak statického prostoru. Klasický muzeologický bonmot říká, že už samotné slovo „muzeum“ se nebezpečně přibližuje termínu „mauzoleum“.

KS: Nedávno jsem mluvila s jednou mladou Američankou, která v Čechách studovala v rámci středoškolského programu AFS, a ta mi vyprávěla, že první, co tu chtěla vidět, bylo muzeum. Všichni se ptali, proč muzeum? A ona vysvětlila, že je zvyklá, že v Americe v nich tráví rodiny víkendy. Tohle my ještě neumíme, poskytnout rodinám příležitost strávit v muzeích klidně celý den, stejně jako ho mohou dnes prožít v zoologické zahradě.

Řada velkých muzeí je ale současně tradičními odbornými pracovišti, spravuje archivy, depozitáře, má knihovny, vydává odborné publikace, vzdělává pedagogy. Lze to s popularizačními programy úplně jednoduše propojit?

KS: Není nutné vše propojovat. Spíše je třeba posilovat personálně edukační a výstavní oddělení, aby odborníci nebyli zatěžováni organizováním muzejních akcí, o které z povahy věci nestojí. Na druhou stranu právě možnost spolupracovat v zákulisí, tedy v těsné kooperaci s kurátorem, archivářem či muzejním knihovníkem připravit například vzdělávací programy, je tím podstatným, co může muzejní popularizaci povýšit a zatraktivnit. Pro mě je vždy důležité najít specialistu, který chápe, že při popularizaci pracujeme s jistým zjednodušením, ale to neznamená, že veřejnost nedovedeme k aktuálním vědeckým poznatkům, třeba nejnovějším archeologickým nálezům, které ještě nejsou ani publikovány. Specializací muzejního vzdělávání je nalézt pro sdělení vhodnou formu, tvůrčím způsobem připravit programy, aktivizovat návštěvníka, respektovat různorodé cílové skupiny.  

Proč jste se rozhodli napsat knihu pro děti o židovských dějinách zahrnující dobu od 10. do 19. století?

KS: Asi to byl právě ten společný pocit dluhu, že bychom měli nějak vrátit to, co nám dala studia.

TS: Také si myslím, že z učiva na základních a středních školách často (neříkám, že ve všech institucích) z židovských dějin zbude jen 20. století, a z toho hlavně holokaust. Tahle znalost je samozřejmě zcela zásadní. Ale myslím si, že je velká škoda, když je to ta jediná informace, která přetrvá. To židovským dějinám u nás hodně ubližuje. Mým prvotním impulzem tedy bylo vyprávět společné dějiny Židů v Čechách a na Moravě, ukázat, že ty dějiny jsou hluboké a že jsou provázané. Že to není nějaká utajená linie na vedlejší koleji, ale dějiny části společnosti. Na téhle úrovni – tedy úrovni dětem přístupné – takový příběh u nás ještě nikdo nevyprávěl. Proto naše knížka vznikla, a proto v ní 20. století vlastně není.

KS: Přáli bychom si, aby kniha vplula do hodin dějepisu a jednoduše ukázala, jak vypadal život Židů na našem území v jednotlivých stoletích. Příběh Mordechaje navíc v sobě nese důležitou informaci, jak se v konkrétních situacích projevují různé lidské postoje, názory a hodnoty. Něco takového umí školákům ukázat beletrie lépe než odborný text. Odborníci mají tendenci sdělit vše, co zjistili, a snadno mohou čtenáře či návštěvníka muzea informacemi zahltit. Pro nás bylo tedy zásadní vzbudit zájem a vyhmátnout v knize základní kostru, k níž lze pak dodávat podrobnější informace z dalších zdrojů.

V knize se objevují málo známé postavy…

TS: Je jasné, že tam musel být Maharal neboli rabi Löw a že jsme se museli nějak vyrovnat s golemem. Ale zvolili jsme i postavy, o kterých se ví málo, ale připadaly nám zajímavé pro doplnění mozaiky a pro charakter určité doby. Chtěli jsme tam mít nejen rabíny, ale také zástupce dalších povolání, jako byl písař, lékař, tiskař, mluví se tam o obchodu, řemeslu, politice i vědě, máme tam ženské postavy, mezi nimi zajímavou autorku Rivku Tiktiner.

Vy jste psal bakalářskou práci na téma rabínská sociální síť v 19. století. Oč šlo?

TS: V rámci semináře hebrejské paleografie jsme se zabývali rukopisy, v nichž lze najít spoustu konkrétních detailů, které se do tisků a později sekundární literatury už málokdy propíšou. Měl jsem k dispozici korpus korespondence třebíčského rabína, stoupence židovského osvícenství Joachima Pollaka a zkoušel jsem jí pojmout jako sociální síť. Tedy platformu, která přenáší informace, ale také udržuje vztahy. Dopisy putovaly nejen napříč státy, ale i kontinenty, podobně jako dnešní internetové kontakty. Na korespondenci, která byla spíše povahy provozní, jsem se snažil v přednáškách pro veřejnost ilustrovat i to, jak fungují rabíni a judaismus. Že rabíni nejsou jen „židovští faráři“ a judaismus nemá hierarchii jako katolictví, ale že existovalo mnoho dílčích center, která byla ve spojení, diskutovala mezi sebou a mohla docházet i k odlišným závěrům. S rukopisnými prameny jsem pracoval i v diplomce věnované trávení volného času mezi Židy raného novověku.

V knize jste museli na spoustu jevů rezignovat, nepsat o nich. Z názvu knihy, že to je veselé putování, si lze domyslet, že jste se snažili židovské dějiny podat dětem optimisticky.

KS: Důležitá byla volba okamžiku, v němž se Mordechaj ocitne, a nemohl to být pokaždé pogrom nebo vystěhování. Děj jsme občas, možná nelogicky, vychýlili do klidnějšího období.

TS: Rozhodně jsme však bolestivá místa neopomíjeli: ti křižáci, pogromy, vyhnání i omezení v příběhu Mordechaje podstatné místo mají. Bylo pro nás však důležité zachytit hlavně každodennost a ta nebyla nikdy jen sledem katastrof. Nepopsali jsme však konec 19. století, prosincové bouře a hilsneriádu, což už souvisí spíše s 20. stoletím. My jsme děj symbolicky ukončili rokem 1867, kdy došlo k formálnímu zrovnoprávnění Židů. Tím odhalujeme, že v naší historické lince je důležitý příběh emancipace, určitého zrání, kterým prochází i hlavní hrdina. Končíme zkrátka s nadějí. Dokazování, že ta naděje nebyla úplně lichá, by však vydalo na několik dalších knih.

Alice Marxová

Autoři ve spolupráci s nakladatelstvím Argo chystají putovní výstavu z knihy s ilustracemi Vojty Šedy. Jedná se o 12 závěsných panelů; k dispozici by měly být společně s pracovními listy (pro první a druhý stupeň ZŠ) koncem roku 2020. K zapůjčení budou zdarma (informace na www.klarasmolikova.cz).