Návštěva muzea, galerie nebo památky se může snadno proměnit v dobrodružství pro celou rodinu. Kde jinde, než v expozici může člověk putovat napříč dějinami i bez stroje času? Věřím, že muzea, hrady a zámky mohou být víc než jen náhradním programem pro deštivé dny.
Některým místům stačí malé pošťouchnutí, aby se rozvyprávěla. Renesanční spojovací chodba mezi zámkem a kostelem v České Kamenici, k takovým místům rozhodně patří. Pamatuje opravdu hodně. Kolik šlechtických rodin tudy couralo na mši a zpátky? Na co mysleli po cestě mezi domovem a svatostánkem, o čem si povídali? Na to se snažila odpovědět naše hravá expozice, která v malinkém prostoru korzující historické obyvatele zámku zhmotnila. Texty, úkoly a pracovní listy pro zvídavé návštěvník jsme sepsali s Klárou Smolíkovu a život jim vdechla svěží kresba Kačky Illnerové.
Druhá fáze expozice pomáhá rozklíčovat bohatý mnohovrstevnatý sakrální prostor kostela sv. Jakuba Většího, který je vlastně pointou celé chodby. Jenomže oproti holým zdem, z kostelní kruchty je toho k vidění až moc. S tím by interpretační prvky neměly zápasit, ale spíš jen směřovat pozornost a vykládat vrstvy významů, které se zde po stovky let nashromáždily. Zvítězil ten nejbláznivější nápad, který snad vůbec šlo vymyslet. Z kruchty do kostelní lodi mžourá šestnáct kukátek, namířených na pozoruhodné detaily interiéru. Ke každému šmírovacímu zařízení je příslušný malý textík a spoustu rozverných obrázků.
Foto: Michaela Bicencová
Pro zámek Veltrusy jsem v roli kurátora přípravil dílčí tématickou expozici Zámecké Laboratorium: Naučná dílna památkové péče. Ta slouží běžným návštěvníkům i školním výpravám v rámci vzdělávacích programů. Teoreticky i prakticky přibližuje památkovou péči formou autentických exponátů, ilustrovaných panelů, interaktivních prvků, multimédií a hlavně sérií lektorovaných vzdělávacích programů. Na přípravě se podílelo celé edukační oddělení zámku Veltrusy a ilustrace vytvořil můj otec Honza Smolík.
K naší knize o dějinách Židů v Čechách a na Moravě jsme pak ze skvělých ilustrací Vojty Šedy vytvořili putovní výstavu, která cestuje po českých knihovnách, muzeích a synagogách. Skládá se z bohatě ilustrovaných dvoustran z knihy s inofrmačními boxy, které tvoří vhled do deseti století historie židovského osídlení u nás. Doplňuje ji sada pracovních listů a nabídka edukačních programů a besed.
K výstavě Skutečný Santini, která vznikla na základě seminárních prací studentek a studentů architektury z Fakulty architektury ČVUT, jsem připravil hravou dětskou linku, která nejmladší návštěvníky provede působivým areálem klášteru Bílá Hora a seznámí je prostřednictvím úkolů s legendárním vlašským architektem i principy barokního umění jako je třeba souměrnost a iluzivnost.
Pro Skautský institut jsem vytvořil panelovou výstavku s názvem PŘEDAT SIGNÁL a podtitulem: Střípky ze života polistopadového starosty Junáka, celoživotního skauta, účastníka povstání proti oběma totalitám, politického vězně, čističe bazénů, překladatele a publicisty, který nikdy nedal dopustit na Morseovu abecedu. Jirka Navrátil byl velký řečník, noblesní společník a mistr hlášek. Proto jsem se nakonec rozhodl, že výstavu postavíme na jeho replikách – vtipných i syrových historkách, chvalořečích i nesmlouvavých glosách. Ty nejikoničtější bonmoty starého pardála, které mezi skauty svého druhu zlidověly, najdete na panelech zašifrované v tečkách a čárkách. Využili jsme taky ilustrace z kroniky Jirkova oddílu a celou výstavu tak vizuálně ladili někam mezi skautský cancák a muklovský moták.
Foto: David Růžička
Problematice muzeí a památek jsem se věnoval už v průběhu studia. Prvním velkým projektem byla výstava Univerzita a republika: 100 let – 100 předmětů – 100 příběhů, na které jsem se podílel coby posluchač muzejního semináře pod vedením Jakuba Jareše. Každý rok byl reprezentován příběhem jediného exponátu. O tom, který předmět by nejlépe zosobňoval rok 2018, kdy výstava probíhala, rozhodli v jejím průběhu samotní návštěvníci.
Jednu ze svých bakalářských prací jsem postavil na kritice evropských židovských muzeí (coby výrazného fenoménu porevoluční muzeologie) a jejich vztahu s regionálními muzei. Hodně mě inspiruje pohled kurátorky varšavského muzea Polin, Barbary Kirshenblatt-Gimblett, která své pojetí expozice nazývá „divadlem dějin“. Výstavní prostor v jejím pojetí nevytváří iluzi pohledu do minulosti, ale přesto není vyprázdněný. Vizuální i obsahová stránka by podle ní měla mluvit jazykem prezentované doby a obsahovat polyfonii narativů, složených převážně z dobových citací.
