Rozhovor: Prožít opravdový šabat dá fušku

# Kniha má originální příběh, jak se zrodil?

Klára: Jak vznikl první nápad, víme do­cela přesně. V autě cestou z Prahy do Tábora, kam jsme jeli k zubaři. Povídali jsme si, jak Tobiáš zúročí znalosti, které načerpal při studiu hebraistiky a které by rád předal dál. V tomhle městě jsme patnáct let bydleli a silně vnímali ote­vřenou ránu, která na starém městě zůstala po synagoze barbarsky zbořené v roce 1977. Od té doby je zde parkovi­ště. Poslední roky v Táboře jsem navíc pracovala v Husitském muzeu, takže jsem se i z povahy své profese zajímala víc o historii a osud Židů v tomto městě.

Tobiáš: Příběh knížky nám určovalo, že jsme čtenáře chtěli provést hned deseti stoletími. Proto jsme udělali z hlavní po­stavy zbrklého uličníka, který se časem propadnul tak trochu nedopatřením. Pak vždy stačilo zvolit správný mo­ment v dějinách a představit si, jak by si v něm takový smíšek a lišák jako Morde­chaj mohl počínat.

# Proč Židé a jejich pohnutá historie?

Tobiáš: O Židech často uvažujeme jako o cizím prvku, o jiných lidech, kteří mají ty své dějiny plné katastrof. My jsme tenhle pohled chtěli trochu rozšířit. Psát o společné historii, mluvit o soužití a spolupráci. Připomínat tragédii ho­locaustu je ohromně důležité, ale je ško­da, když je to tím jediným, co dokážeme o Židech říct. A společné dějiny, které v českých zemích začínají už v 10. století, si zaslouží pozornost samy o sobě. Ne jako pouhé intro k druhé světové válce.

Klára: Čím více o druhých víme, tím méně se jich bojíme, odsuzujeme je nebo se od nich distancujeme. Pro mě jsou současné projevy antisemitismu naprosto nepochopitelné, ale pak si uvědomím, že židovská kultura a his­torie zůstala stranou zájmu. Je to bílé místo.

# Kromě dějin se Mordechaj soustředí na židovské zvyky a obyčeje. Který z nich vás fascinuje nejvíc?

Tobiáš: V judaismu je jedním z nejvý­znamnějších svátků šabat, který se slaví každou sobotu. Je to volný den, který pak křesťané posunuli na neděli. Původ­ní šabat by však měl být odpočinkem i od domácích prací, ne pouhým dnem pracovního volna. Prožít opravdový šabat dá fušku, ale ani Bůh ve Starém zákoně nepracoval sedm dní v týdnu. A ten jistě dobře věděl, co dělá.

# Kdybyste sami mohli cestovat ča­sem, kam byste se vypravili?

Klára: Dlouho mě přitahoval středověk, doba zakládání měst. Coby cestovatel v čase bych určitě chtěla zažít vítání 20. století plného příslibů. A úplně aktuálně bych se potřebovala přesunout přesně o sto let zpátky, protože připravuji do Sluníčka rubriku, která představuje dě­tem různá známá prostředí – plovárnu, vlakové nádraží či městskou ulici – ve dvou zobrazeních. Tedy dnes a před sto lety, aby mohly porovnávat. Dnes zrov­na dohledávám podklady k letišti.

Tobiáš: Každé období má něco do sebe! Já se nevěnuji jen židovským tématům, ale v posledních letech jsem pracoval na projektech, které zpřístupňují i šlech­tická sídla v Bechyni, České Kamenici a Veltrusech. Proto by mě lákalo na vlastní oči poznat doby, kdy tyhle sta­rodávné zámky byly ještě nové – tedy renesanci a baroko.

# Jak konkrétně vypadala spolupráce maminky a syna?

Klára: Mnoho čtenářů se domnívá, že já jsem psala literární část, tedy příběh, a Tobiáš připravil dvoustrany předsta­vující jednotlivá století a všechny info­boxy s vysvětlujícími vsuvkami. Jenže my jsme si i příběhové kapitoly rozdělili. Někdy ji jeden rozepsal a druhý dopsal, jindy jsme si text jen navzájem zkontro­lovali.

Tobiáš: Každá kapitola nese otisk jed­noho z nás. Občas se čtenářů zkoušíme ptát, ve kterém příběhu víc poznávají mě a ve kterém Kláru. Jelikož se příliš netrefují, tak bych řekl, že se spolupráce vydařila.

• 

• 

# V čem vás ten druhý při práci na kni­ze překvapil?

Klára: Já jsem zřejmě strašně domýš­livá matka, protože jsem vůbec nepo­čítala s tím, že by Tobiáš takový úkol nezvládnul. A on ho zvládnul. Věděla jsem, že psát umí, takže mě vlastně víc překvapilo, že byl ještě hodně pohlcen odborným diskursem a občas mu dělalo potíže myšlenku zjednodušit. Zase to ale otevíralo prostor pro mě a mohla jsem být užitečná.

Tobiáš: Práce v rámci rodiny je skvělá právě tím, že tam ta velká překvapení nejsou. Je zde ale silné předporozu­mění. Teď třeba s tátou, ilustrátorem Honzou Smolíkem, chystáme hravou expozici pro zámek Veltrusy a jde to taky hladce – přesně víme, co jeden od druhého můžeme čekat.

# Pohádali jste se při společně tvorbě?

Klára: Ne. Nejsme hádaví. Spíš se občas nafoukneme. Nejhorší bylo, když jsme na sebe vzájemně spoléhali, že přece teď je řada na tom druhém. Trochu jsme se zdržovali víc, než kdybychom spolupracovali s někým cizím.

# Změnila kniha váš vztah?

Klára: Nad spoustou kafíček a slad­kých koláčů jsem si užívala intelektuální a tvůrčí řeči s vlastním synem. Je nám to v rodině určitě bližší než dohadování se, co se uvaří k obědu či kam se poje­de na dovolenou. Protože v Praze už bydlíme každý zvlášť, přibylo důvodů, proč se vidět. Je to skvělý pocit vytvořit společně knihu a já se nezapomínám pokaždé při představování tohoto titulu pochlubit, že Tobiáš je můj syn. Zároveň nás to posunulo z asymetrického vzta­hu matka–syn do symetrického vztahu dvou dospělých.

Tobiáš: Na židovská témata jsem byl v naší tvůrčí dvojici za experta já, takže se nám ten vztah někdy trochu otáčel. Mamka se snažila v tom neznámém světě zorientovat a já jsem najednou byl ten, kdo má znát všechny odpovědi.

# Čeho si na tom druhém vážíte nejvíc?

Klára: Obecně mám tendence v lidech vidět potenciál, o kterém oni ani netuší, Mockrát se mi to potvrdilo, když jsem sama učila. U vlastních dětí mám tedy pocit, že dokážou, cokoliv si zamanou. Na Tobiášovi jsem vždy oceňovala, jak se zapojil do skauta, jak uvažoval o klu­cích v oddílu, jak zodpovědně a nápadi­tě připravoval třeba program výpravy, ale taky jak se dokázal s ostatními bavit, užít si společný čas. Když založil klez­merovou kapelu, přišlo mi to jako úplný úlet, a on opět dokázal chytře, vtipně a s nadšením rozjet i takový podnik.

Tobiáš: Mamka je dříč, a proto se jí taky podařilo dotáhnout skvělé projekty. Má energii i na dlouhodobou práci s učiteli, knihovníky nebo malými čtenáři. Je zvyklá říkat věci na rovinu a nikoho ne­odsuzuje.

# Co sami rádi čtete?

Klára: Jako dítě jsem byla knihomol a vyrostla na dobrodružné literatuře. Vysokoškolská studia ve mně zažehla nadšení pro odborné publikace. V do­bách, kdy byly děti malé, jsem objevila oddychové detektivky. Posledních pár let ujíždím na audioknihách, které po­slouchám při cestách na besedy, a baví mě střídat žánry, vyzobávat novinky, ale i dohánět poslechem některé čtenářské resty z minulosti. Aktuálně mě rozstřelila Daňa Horáková a její kniha O Pavlovi v podání Anity Krausové. Včera jsem rozposlouchala Jaroslava Plesla, který načetl Piranesiho od Susanny Clarkové, a jsem úplně zamotaná v tajemství, kterému zatím nemůžu přijít na kloub.

Tobiáš: Možná i proto, že se věnuji po­pularizaci dějin, tak vyhledávám rád knihy, které naopak trochu mystifikují a vztah mezi realitou a imaginací všeli­jak zkouší. Uchvátil mě proto Chazarský slovník a Neviditelná města, Kejklíři se slzami od Lázsla Darvasiho nebo Vy­cpaný barbar, za kterým stojí Gergely Péterfy. V poezii je pro mě takovým oblíbeným provokatérem, žonglujícím s faktem, pastišem a fikcí, Ivan Wer­nisch.