Návštěva muzea, galerie nebo památky se může snadno proměnit v dobrodružství pro celou rodinu. Kde jinde, než v expozici může člověk putovat napříč dějinami i bez stroje času? Věřím, že muzea, hrady a zámky mohou být víc než jen náhradním programem pro deštivé dny.
Některým místům stačí malé pošťouchnutí, aby se rozvyprávěla. Renesanční spojovací chodba mezi zámkem a kostelem v České Kamenici, k takovým místům rozhodně patří. Pamatuje opravdu hodně. Kolik šlechtických rodin tudy couralo na mši a zpátky? Na co mysleli po cestě mezi domovem a svatostánkem, o čem si povídali? Na to se snažila odpovědět naše hravá expozice, která v malinkém prostoru korzující historické obyvatele zámku zhmotnila. Texty, úkoly a pracovní listy pro zvídavé návštěvník jsme sepsali s Klárou Smolíkovu a život jim vdechla svěží kresba Kačky Illnerové. A protože Kameničtí jsou pro každou špatnost, tak už nyní chystáme pokračování expozice na kruchtu kostela, která pomůže rozklíčovat bohatý mnohovrstevnatý sakrální prostor, který je vlastně pointou celé chodby.
Pro zámek Veltrusy jsem v roli kurátora přípravil dílčí tématickou expozici Zámecké Laboratorium: Naučná dílna památkové péče. Ta slouží běžným návštěvníkům i školním výpravám v rámci vzdělávacích programů. Teoreticky i prakticky přibližuje památkovou péči formou autentických exponátů, ilustrovaných panelů, interaktivních prvků, multimédií a hlavně sérií lektorovaných vzdělávacích programů. Na přípravě se podílelo celé edukační oddělení zámku Veltrusy a ilustrace vytvořil můj otec Honza Smolík.
K naší knize o dějinách Židů v Čechách a na Moravě jsme pak ze skvělých ilustrací Vojty Šedy vytvořili putovní výstavu, která cestuje po českých knihovnách, muzeích a synagogách. Skládá se z bohatě ilustrovaných dvoustran z knihy s inofrmačními boxy, které tvoří vhled do deseti století historie židovského osídlení u nás. Doplňuje ji sada pracovních listů a nabídka edukačních programů a besed.
K výstavě Skutečný Santini, která vznikla na základě seminárních prací studentek a studentů architektury z Fakulty architektury ČVUT, jsem připravil hravou dětskou linku, která nejmladší návštěvníky provede působivým areálem klášteru Bílá Hora a seznámí je prostřednictvím úkolů s legendárním vlašským architektem i principy barokního umění jako je třeba souměrnost a iluzivnost.
Velkou zodpovědností mě pověřila liberecká radnice, která si přála koncepci a rámcové libreto nového technického muzea pro své město. Interpretačně výživným veletržním areálem mě provedli členové místních spolků, které se s nadšenectvím i profesionalitou zabývají péčí o odkaz libereckého průmyslu. Nalezli jsme společně shodu na tom, že nová instituce by měla na lokální historii ukazovat širší nadregionální témata, které dodnes žijeme. A to v kontextu společenského vývoje i umění. Ze všech stran viditelná a diskutovaná rozhledna Ještěd, odvážná technicky i esteticky, je pak jen symbolickým majákem, který tyto témata spojuje. Nové muzeum by navázalo na nejlepší tradici meziválečných průmyslových výstav, které Liberec proslavily. Kdy dostane svou příležitost a vlastní budovu je nyní na politické reprezentaci města.
Problematice muzeí a památek jsem se věnoval už v průběhu studia. Prvním velkým projektem byla výstava Univerzita a republika: 100 let – 100 předmětů – 100 příběhů, na které jsem se podílel coby posluchač muzejního semináře pod vedením Jakuba Jareše. Každý rok byl reprezentován příběhem jediného exponátu. O tom, který předmět by nejlépe zosobňoval rok 2018, kdy výstava probíhala, rozhodli v jejím průběhu samotní návštěvníci.
Jednu ze svých bakalářských prací jsem postavil na kritice evropských židovských muzeí (coby výrazného fenoménu porevoluční muzeologie) a jejich vztahu s regionálními muzei. Hodně mě inspiruje pohled kurátorky varšavského muzea Polin, Barbary Kirshenblatt-Gimblett, která své pojetí expozice nazývá „divadlem dějin“. Výstavní prostor v jejím pojetí nevytváří iluzi pohledu do minulosti, ale přesto není vyprázdněný. Vizuální i obsahová stránka by podle ní měla mluvit jazykem prezentované doby a obsahovat polyfonii narativů, složených převážně z dobových citací.
